Lze do vztahu vrátit touhu i po letech krize, když má druhý averzi?
Když se do vztahu vplíží krize, tak přestane fungovat komunikace, volný čas, dohody, rodičovství i intimita. Krize se šíří jako oheň po střechách domů. Přeskakuje od jedné části vztahu k další a pohlcuje ji. Intimita to většinou odnese jako první. Přestaneme se sebe dotýkat, objímat, líbat, spát spolu. Přestaneme spolu trávit čas a začneme se sobě vyhýbat. Najednou jsme jako dva cizinci, dva spolubydlící, co řeší jen provozní záležitosti, event. rodičovství.
Pokud se rozhodneme vrátit do vztahu blízkost a touhu, je třeba vzít v potaz řadu faktorů. Není to jen o sexuálních technikách či nákupu v sex shopu. Kolem vztahovosti je celá řada proměnných, které mají na intimitu vliv a pokud jim nevěnujeme pozornost, tak se do té postele ani nedohrabeme. Chci vám tedy nabídnout možné cesty, kterými jít. Otázky, které si pokládat a témata, která vytáhnout, oslovovat a sdílet s druhým partnerem.
Může vztah fungovat i bez intimity, sexu?
Když se na tom shodnete, tak ano. Někteří lidé se dohodnou, že zůstanou spolu kvůli dětem jako rodiče a své intimní potřeby si řeší jinde. Je to pak ještě partnerství? Pokud nepatříte k asexuální minoritě (sexuální orientace, při které jedinec nemá sexuální touhu nebo zájem o sexuální aktivitu), tak sexuální intimitu ve vztahu prostě chcete. Je to vlastně jedna ze základních potřeb člověka, která když není uspokojená, tak jste frustrovaní.
Navíc intimita není jen jedna. Většina lidí si ji primárně spojí s fyzickou intimitou – doteky, držení za ruce, objímání, mazlení a sex. Jenže vedle toho máme emocionální intimitu – otevřená a upřímná komunikace, sdílení myšlenek, pocitů, zranitelných míst, projevování empatie, naslouchání. Taky psychickou (intelektuální) intimitu – obohacující konverzace, sdílení zájmů a vášní, vzájemná podpora v osobním růstu. A konečně duševní, spirituální intimitu – kdy se dotýkáme svých hodnot, víry (nejen náboženské) a společně sdílíme a prohlubujeme duševní růst. Takže bez intimity v širokém slova smyslu vztah fungovat nebude nikomu. Zároveň z toho plyne, že při obnovování intimity se nejde zaměřovat jen na její fyzickou část, ale i na všechny ostatní.
Jak se to stalo, že se vášeň a intimita ze vztahu vytratila?
Tuto otázku jsem položila již mnoha párům a odpovědi byly vlastně ve své podstatě dost podobné. Přestali se o svůj vztah starat, zalévat ho a on postupně uschnul. Pohltila je práce, starost o domácnost a děti, starosti o finance. Tedy spousta stresu, požadavků a tlaků z okolí. Když se toho na člověka moc valí, řeší to, co hoří a ostatní odsune. Vztah bývá mezi prvními věcmi, které člověk odloží na vedlejší kolej. Protože teď přeci není čas, abychom jeli na výlet. Nejsou peníze na dovolenou. Není energie druhého vyslechnout.
Ptát se po příčinách averze či odcizení je velmi důležité. Chápu, že se na to dvakrát netřesete a nejradši byste udělali tlustou čáru, ale takhle bohužel naše psychika nefunguje. Takže i když to bude nepříjemné, myslete na to, že právě v příběhu vašeho vztahu můžete nalézt řešení pro aktuální krizi. Je potřeba se ptát, zda nás něco zranilo, zklamalo, co narušilo naši důvěru, jaké nevyřešené konflikty si se sebou stále neseme a jaké bolavé emoce nemůžeme druhému zapomenout. Tedy nejdříve hledat odpovědi sám v sobě a následně je sdílet s druhým na cestě k většímu porozumění. Což vůbec není jednoduché, pokud jste oba plní emocí. Dokonce to může být bez odborníka, který by vás tím provedl, i nebezpečné v tom smyslu, že se takovým rozhovorem ještě více zraníte.
Sdílení je podstatnou částí vztahovosti. Když si s druhým člověkem pravidelně nepovídám, nezajímám se o něj a on o mě, tak se začneme logicky vzdalovat. Platí přímá úměra, čím méně toho o druhém vím, tím více je mi vzdálený. A naopak. Čím více sdílíme, známe se, tím jsme si blíž. Souvisí to s našimi potřebami. Když vzájemně známe své potřeby, můžeme si je uspokojit a tím jsme si blíž a posilujeme vzájemné pouto.
Takže zase za všechno může ta komunikace?
Ano i ne. Na první pohled to tak vypadá, že bude stačit, když spolu začneme víc mluvit. Dozvím se potřeby toho druhého, začnu je naplňovat, on zase ty moje a pohoda jazz. Pokud je krize teprve v počátku a vzájemně jsme si zatím nestihli nijak výrazně ublížit, tak opravdu mnohdy stačí zaměřit svou pozornost, čas a energii na ty viditelné části vztahu – více párového volného času, více sdílení a naslouchání, občas přinést kytku (nebo uherák), zavést rituál pusy na rozloučenou a přivítanou, oživit skomírající sexualitu novým nápadem, vnášet pravidelné projevy lásky….
Jenže když krize trvá již několik let, sex neproběhl dobrého půl roku a víc, sami bez dětí jste nebyli ani nepamatujete, a hlavně jsou na pořadu dne hádky, bolestivé výčitky, citové vydírání nebo zraňující mlčení a nevyřčené domněnky, tak nestačí spolu vyjet na wellness.
Dokonce jste si pomysleli, že je možná už úplně pozdě na záchranu vztahu, vždyť máte k druhému averzi. Je vám nepříjemné, když vás druhý vezme za ruku. Pokud vás políbí, je to jak polibek od slintajícího psa a máte pocit, že vás to snad zadusí. Při pomyšlení na sex se osypete, vyděsíte a ztuhnete.
Oba se bojíme, oba jsme zranění
Jeden či oba dva jste zabarikádovaní ve svých zákopech a máte vztyčené své obrany před dalším zraněním, kterých jste si za tím oba dva dost nastřádali. A teď vám někdo řekne, buďte k sobě vstřícnější, milejší, kdybyste se jen trochu snažili, tak by to přeci šlo… Nešlo. Vždyť jste oba zranění a bolaví. Druhému naprosto nedůvěřujete. Říkáte si, ať se snaží ten druhý, když to dostatečně dlouho vydrží, možná mu dáte šanci.
Zranění a obrany před dalším zraněním je to, oč tu běží. Jenže většina lidí si neuvědomuje, že mají k druhému pichlavý tón hlasu (obrana), z důvodu dřívějšího zranění, které nyní nasedlo na nějakou malichernost. Druhý partner si to okamžitě vztáhne na sebe (zase obrana), zasmečuje protiútokem a rozjíždí se destruktivní spirála negativní komunikace.
Tady už se dostáváme k hlubším vrstvám vztahovosti. Jsou to naše vzorce z původních rodin, tedy to, co jsme odkoukali od našich rodičů, jak to má ve vztahu vypadat. Jaké si přinášíme do vztahu strategie pro zvládání emocí, konfliktů, stresu. Zda máme schopnost sebereflexe a jaká je naše míra psychické zralosti, tedy zda máme či nemáme zdravou sebeúctu a sebedůvěru. To jsou proměnné, které víc, než cokoli jiného, ovlivňují podobu našeho vztahu. Tedy to, jak spolu komunikujeme a zda to vůbec umíme. Jak si umíme nastavovat hranice a vzájemně je respektovat. Zda umíme unést nesouhlas druhého, aniž bychom se zhroutili. Jaké nenaplněné potřeby z dětství si přinášíme do vztahu a nevědomě chceme po partnerovi, aby nám je naplnil… Spousta věcí k prozkoumání a zvědomění.
Cesta z odcizení k blízkosti
Jak jsme si řekli, intimita bývá narušena při krizi většinou jako první. Při obnovování vztahu bývá pak většinou ta poslední, která se obnoví. Intimita je velmi křehká a jako lakmusový papírek odráží dost věrně stav vašeho vztahu. Takže pokud jste se rozhodli pracovat na obnově vašeho vztahu, tak zpočátku buďte velmi obezřetní, až zdrženliví, co se týče projevů fyzické náklonosti vůči tomu druhému. Stejně tak netlačte na pilu ani z druhé strany, tj. aby se druhý dotýkal vás. Jediné, čeho docílíte bude jen další odpor a oddálení vašeho partnera. Respektujte osobní prostor každého z vás.
Prostor mezi partnery je vlastně pro obnovení a udržení touhy velmi důležitý. Poutavě o tom píše Esther Perelová ve své knížce „Ochočená touha“. Je to vlastně logické. Například dlouho se toužíte projet nějakým autem. Po čase si ho pořídíte a jízdu v něm si užíváte každý den. Po čase vám to však zevšední. Mohli byste jezdit každý den, ale nejezdíte. Už po tom netoužíte. Ale, co kdybyste ho měli k dispozici třeba jen jeden den v měsíci. Hmmm…. Najednou byste se zase těšili, toužili. Se vztahem je to podobné. Potřebujeme se také občas nevidět, mít svůj vlastní individuální čas a prostor. Vytváří to prostor k chybění si, k těšení se a k touze.
Ale když se nebudu dostatečně snažit (tlačit na pilu) a nebudeme pořád spolu (vezmu prostor), tak se ale přeci odcizíme, co je to za pitomou radu! Rozumím vám, bojíte se a moc. Nebudu vám mazat med kolem pusy. Ne každá cesta z krize končí „a žili spolu šťastně až na věky“. Ale pokud má mít váš vztah nějakou šanci, je třeba právě tady začít. U vašeho strachu.
Začněte u sebe
Žádný vztah nemám jistý. Pokud vstupuji do vztahu, beru s tím i riziko, že o vztah mohu kdykoli přijít. Pokud se nebudu bát vůbec, budu druhého brát automaticky, jakože „ho mám jistého“, pak hrozí, že se přestanu o vztah starat a uschne mi. Ani druhý extrém, kdy se hodně bojíte, vztahu neprospívá. Přináší to žárlivost, kontrolování, nedůvěru, zraňující domněnky. Otázka je, jak se „bát“, tak akorát, kde je ta zdravá míra? Odpověď naleznete ve zdravé sebeúctě, sebedůvěře. Což je velmi komplexní záležitost, která může vyžadovat i individuální terapii.
Nicméně ať už na tom budete pracovat sami nebo s terapeutem, vše začíná u vaší schopnosti sebereflexe – jak umíte zaznamenávat to, co se ve vás děje. Vaše myšlenky, emoce, pocity. Jedině tak totiž můžete porozumět sobě samému. Ptát se sám sebe: proč jednám, tak jak jednám? Proč mě zrovna toto chování partnera rozčiluje? Co bych potřeboval? Proč mi nejde druhému si říci o to, co chci a nechci? Jaké si nesu zkušenosti a vzorce ze svých předešlých vztahů a teď je tady znovu přehrávám? Kdy se ve vztahu cítím bezpečně a kdy v ohrožení? Další nálož otázek a hrabání se v sobě. Procházka růžovým sadem to fakt není, naopak je to spousta práce.
Zahojit zranění
Když poznám a pochopím sám sebe, mohu to následně sdílet s druhým. Můžeme se postupně proplétat předivem minulých situací, nedorozumění a zranění. Pochopit, co vedlo k odcizení, co zranilo nás a co zranilo druhého. Pokud si v rámci tohoto vyjevování našich emocí a potřeb udržíme empatickou vstřícnost: „aha, proto ses tak cítil, když jsem tohle udělal, to jsem nevěděl, to mě mrzí“, může dojít k úlevě, zahojení zranění a přiblížení. Zase to pro někoho může znít paradoxně, ale cesta k přiblížení se, jde přes sdílení bolavých emocí a ano vytahování kostlivců ze skříní. Protože jsou to právě kostlivci, kteří vytvářejí barikády. Takže ne, nejde udělat tlustou čáru a jít dál. Kdo byste se chtěli v tomto tématu ponořit hlouběji nabídnu knížku od Sue Johnson „Držme se pevně“.
Přijít za druhým a začít mu vyjevovat své emoce, zranění, a tedy slabosti je dost riskantní podnik, který vyžaduje značnou dávku odvahy. Riskujete, že druhý zneužije vaši otevřenost proti vám. Na druhou stranu budete vědět, na čem jste. Buď vás partner potopí, a pak je otázka, jak je schopný a ochotný dál pracovat na vztahu. Nebo zjistíte, že vaše otevřenost, otevřela i srdce toho druhého. A právě to, že v tak zranitelné pozici to oba ustojíte a zas a znovu, vytváří prostor pro obnovování důvěry. Opět zvažte, zda toto vzájemné sdílení zvládnete sami nebo raději přizvete odborníka, který bude proces kočírovat.
Obnova důvěry a bezpečí
Při konfliktu a zranění padá důvěra střemhlav dolů rychlostí tryskáče. Dostat ji zpět trvá nepoměrně dlouho. Zopakuji to raději ještě jednou – obnovit důvěru trvá hodně, hodně dlouho. Takže se rozhodně obrňte trpělivostí. Bavíme se tu o měsících, roku či dvou. Zákonitě tak přijdou propady, kdy budete mít pocit, že už to nemá cenu, že se přece tak snažíte a druhý partner má stále k vám nedůvěru i po třech měsících. Ano, má pochybnosti, stejně jako vy. Zároveň pokud jste oba motivovaní k práci na vztahu, tak vydržte! Vyplatí se to.
S důvěrou jde ruku v ruce pocit bezpečí ve vztahu. Dokonce bych řekla, že bezpečí je základ, na kterém vše ostatní může teprve vyrůst. Takže se ptáme sebe i druhého, co pro nás znamená pocit bezpečí ve vztahu. Pokud totiž spolu máme sdílet citlivá témata a emoce, bezpodmínečně se potřebujeme cítit v bezpečí, tj. že nás druhý nezraní, nezneužije námi řečené věci proti nám. Naopak, že nás empaticky vyslechne, porozumí či dokonce podpoří. Pokud slyšíme například vyčítavý tón, zavřeme se, protože cítíme nebezpečí. Pokud vnímáme respekt, tak se otevíráme. Jednoduchá rovnice, ale převézt ji do praxe je někdy setsakramentsky těžká práce na mnoho měsíců. Pro čtivce opět inspirace v podobě knížky „Rozhodnout se pro lásku“ od Stana Tatkina.
No a co ten sex?
Máte pravdu i o tom je potřeba s druhým mluvit. Pro hodně lidí je to stále tabuizované téma opředené řadou mýtů. Děláme na to spoustu vtípků a narážek, ale otevřené, upřímné rozhovory nám často nejdou. Brání nám v tom stud a předsudky. Zároveň se potřebujeme s odvahou ptát, jaká máme v sexu očekávání a potřeby. Co se nám líbí a nelíbí. Rozhodně se s nikým neporovnávejte, co do výkonnosti, frekvence či podoby. Platí, jak se dohodnete, tak to bude a vy si vytvoříte to nejlepší možné řešení pro vás oba. A opravdu mluvte, ať se vám nestane, že po dvaceti letech zjistíte, že děláte něco, co se vlastně druhému nelíbí, zatímco jste si mysleli, jak mu děláte dobře.
Pokud budete chtít, klidně váš postelový život oživte nákupem prádélka či hraček. Nicméně sexuální techniky lepší sexuální život nezajistí. Jak píše Sue Johnson v knížce Držme se pevně: „nejlepší sexuální příručka ze všech – schopnost nacházet blízkost, naladit se jeden na druhého a pohybovat se v emočním souladu“. Tedy propojení intimity emocionální, psychické, duševní a fyzické.
Kdy to raději zabalit?
Práce na vztahu může přinést nejenom jeho obnovení a uzdravení, ale také může přinést jeho ukončení. Což neznamená vždycky tu špatnou variantu. Pokud se partneři svědomitě ponořili do sebereflexe, vzájemně posdíleli, co o sobě zjistili, co ve vztahu potřebují, chtějí a nechtějí, tak mohou zjistit, že se v představách o podobě vztahu rozcházejí. Například jeden chce žít dál v monogamii a mít dítě. Druhý došel k rozhodnutí, že děti nikdy nechce a vztahy chce mít volnější. Zjistit svoje motivy pro i proti vztahu je velmi důležité. Poctivě si vzájemně přiznat, jak to máme, může být někdy dost těžké, zároveň osvobozující. Nechcete druhého zranit, já to chápu. Jenže když to neřeknete, zraníte nejspíš sebe. Fungující vztah je vztah založený na autenticitě. Buď se budeme brát takoví jací jsme nebo spolu raději nebuďme.
Další podstatný důvod, kdy je lepší vztah zabalit, je v případě opravdu velkých zranění. Pokud má partner v duši velkou bolest, která se nedaří uzdravit ani v rámci párové či individuální terapie, je nereálné po něm chtít blízkost a intimitu. Například muž byl nevěrný během šestinedělí ženy s její nejlepší kamarádkou. Důvěra může být tak pošramocena, že její obnovení je takřka nemožné. Nemluvě o domácím násilí, tam prchejte a neohlížejte se.
Co máme teda dělat?
Nejdříve se zastavte a nedělejte nic. Zbrklá akce a přílišné snažení se, může napáchat více škody než užitku. Ponořte se do sebe, ať už sami nebo s terapeutem a podívejte se reálně na vztah, na své potřeby, na svá zranění a obrany. Se změnou začněte vždy u sebe, nečekejte, až partner udělá první krok.
Zkoumejte, jak komunikujete. Otevřeně a upřímně sdílejte své myšlenky, emoce a potřeby. Zároveň s respektem naslouchejte druhému. Naučte se empatickou reakci. Pracujte na obnovení bezpečí a důvěry přes respekt, spolehlivost, zodpovědnost, uznání pocitů a zranění druhého. Projevujte zájem o druhého, pečujte o vztah, ale pozvolna. S projevy lásky to zpočátku moc nepřehánějte. Pugét růží každý den od někoho, kdo kytky nikdy nenosil, vyvolá ve druhém spíš nedůvěru. Netlačte na fyzickou blízkost. Nabízejte společný volný čas, ale nechte druhému prostor k odmítnutí. Právě drobná gesta vyvěrající ze všímavosti se nyní počítají – uvařte kafe, vyneste koš, kupte chleba. Buďte trpěliví. Uzdravení vztahu je běh na dlouhou trať. Vaše trpělivost, respekt a dávání prostoru, bude pro druhého imponující. Hlavně zůstaňte laskaví k sobě i k druhému!
"Buďte laskaví, vždy když je to možné. Vždy je to možné..." - Dalajláma
Cesta od odcizení k blízkosti není snadná, ani rychlá. A i když má jeden partner averzi vůči druhému, obnovení intimity není nemožné. Jste oba ochotní na vztahu pracovat? Tak směle do toho. Postupujte opatrně, pozvolna budujte blízkost a tím i cestu k větší intimitě. Jde vlastně o celkové obnovení vztahu. S tím, jak se budou uzdravovat všechny ty proměnné vaší vztahovosti, tak se bude upevňovat vaše emocionální, psychické, duševní spojení a může pak přirozeně přijít i obnovení fyzické intimity.
Další inspiraci můžete načerpat v online kurzu párových terapeutů Honzy Vojtka a Pavla Rataje –„Intimita, erotika a sex“ či „Bolavá intimita“.