Sebepoškozování u dětí a dospívajících

Právě si prohlížíte Sebepoškozování u dětí a dospívajících

Sebepoškozování u dětí a dospívajících

„Je mi blbě, tak se říznu a bude líp… nebo ne?!“

Je parné léto a Vaše dcera stejně nosí dlouhé rukávy a kalhoty. Do plavek se nepřevlékne ani za nic. Je věčně zavřená ve svém pokoji, odmítá chodit ven a skoro nemluví. A pak Vám jednoho dne zavolá učitelka ze školy, že se tam dcera zhroutila a ukázala jí jizvy na předloktí. Vyděsíte se, naštvete se. Jste špatný rodič, když se to stalo? Je snad Vaše dítě blázen? Ani jedno ani druhé. Zhluboka se nadechněte. Je to závažné a dá se to zvládnout!

Proč to dělají?

Asi nejčastější otázkou, kterou rodiče na své dítě vypálí, když se dozví o sebepoškozování, je: „Proč jsi to udělal/a?“ a ještě přidají kupu výčitek. V tu chvíli Vám garantuji, že se nic nedozvědí. Lépe je začít empatickou reakcí, pochopením, přijetím. V bezpečné, neútočné atmosféře přijdou odpovědi mnohem snadněji.

Období dospívání může být náročné. Mladý člověk je zmítaný ve víru nálad a emocí, kterým mnohdy ani nerozumí. K tomu problémy s kamarády, s rodiči. Nikdo mu nerozumí, nechápou ho, cítí se osamělý a frustrovaný. Tlak školy a trenérů na výsledky přinášejí ještě další stres, zvlášť pokud přijde selhání. Je toho prostě moc a mladý člověk ještě nemá dostatečné zvládací mechanismy.

Sebepoškozování je pak úniková cesta ze zátěže, přetlaku, z konfliktní situace ve vztazích, z vnitřního chaosu. Fyzická bolest je totiž v tu chvíli snesitelnější než bolest psychická. Často je to také volání o pomoc, přitáhnutí pozornosti dospěláků. Testování, zda si někdo všimne, zda je má ještě někdo rád. Mladý člověk mívá někdy přílišnou sebekritiku a sebepoškozování pak volí jako trest za to, jak je špatný. Nebo naopak má vztek na okolí, ale nedovolí si ho projevit a místo toho obrátí agresi proti sobě.

Co z toho mají?

Vždyť je to musí bolet! Zpočátku to i bolí. Při opakovaném řezání se práh bolestivosti posouvá a oni většinou už ani bolest necítí. Naopak mají pocit, že konečně mají nad něčím kontrolu, že to zvládají. Často přichází úleva, velmi velká úleva. Zvládnout jednu jasně ohraničenou fyzickou bolest je mnohem jednodušší, než zvládat hromadu chaotických myšlenek a pocitů. Mladý člověk se v tu chvíli odpojí od problémů, od světa, od sebe a konečně nalézá klid v bouři. Navíc při bolesti tělo vyplavuje látky (morfium), které tlumí bolest. Což přináší příjemný stav, podobně jako když si člověk zvenku dodává morfium např. v podobě heroinu, ale rovněž to přináší riziko závislosti. Člověk je závislý na řezání a na morfiu, které jeho tělo v tu chvíli vytváří.

Jak poznám, že se něco děje?

Varovným signálem jsou zásadní změny v chování, které může být celkově podrážděné, agresivní nebo úzkostné. Může také působit velmi pasivně, vyčerpaně. Časté jsou také výrazné změny nebo extrémní výkyvy nálad, stažení se ze společenského života a snaha být často o samotě. Nezájem o koníčky, dospívajícího nic nebaví. Potíže se spánkem a jídlem – spí a jí nadměrně moc nebo naopak málo. Užívání alkoholu, kouření. Mohou vyhledávat způsoby a prostředky, jak vykonat sebevraždu či nadměrně mluvit o smrti.

Jasným důkazem jsou pak různé rány či zhojené jizvy kdekoli na těle po řezání, škrábání, bodání, stříhání či pálení. Pokud něco objevíte, pak „nevyšilujte“! Vaše reakce rozhoduje o tom, jestli situaci s Vámi bude Vaše dcera či syn řešit dál či nikoli. Takže hluboký nádech a výdech. Bezpodmínečně se potřebujete zklidnit. To je základ pro jakoukoli Vaši další pomoc či intervenci. Můžete vyjádřit strach a lítost. Koneckonců to, že se o ně bojíte, je pro ně důkaz, že Vám na nich ještě záleží. Rozhodně ale nic nevyčítejte, netrestejte, nezlehčujte, nesuďte a neodmítejte. V tuto chvíli potřebují Vaše přijetí. Potřebují slyšet, že je berete a máte je rádi, i když se řežou a že tam pro ně budete, i když se to stane znovu. A ono se to nejspíš znovu stane, protože to co vznikalo a běželo týdny a měsíce se nevypaří během jednoho dne.

Jak můžou rodiče pomoci svým dětem, výstižně popisuje www.nevypustdusi.cz včetně situace, kdy sebepoškozování přeroste do sebevražedného chování.


Podpora rodičů a kamarádů je nejdůležitější, i když právě tyto vztahy bývají nejvíce narušeny. Z odborné pomoci bývá účinná rodinná terapie, kde se pracuje se všemi členy rodiny a řeší se vzájemné vztahy.  Individuální terapie pak může pomoci s tím, jak zvládat stres a frustraci, s hledáním vlastních zdrojů, pracuje s emocemi, s vnitřním kritikem, tak aby si člověk vystavěl zase zpátky zdravou sebedůvěru a sebeúctu.