Obejměte svou smrt - Jitka Selingerová
Obejměte svou smrt? Jak jako obejmout? Smrt je hrozná, temná ničivá, bolestivá. K té se ani nepřiblížím, natož abych ji objímala, to fakt ne. Já chci žít. Když mě obejme smrt, tak přeci umřu, ne. Nebo ne? Pro někoho to možná bude znít absurdně, ale pokud se podíváte smrti do očí, můžete být více živější než ten, kdo se k ní staví zády a snaží se jí nevidět. Nejde vůbec o to, abyste balancovali na hraně života a smrti. Jde o to být si vědom své vlastní smrtelnosti.
Ráda provokuji otázkou: „Kdybyste věděli, že Vám zbývají dva roky života, co byste dělali? Co byste ve svém životě změnili? Co byste pustili a co nového zkusili?“. Je fajn se k této otázce opakovaně v průběhu života vracet. Odpovědí není totiž nic menšího, než Váš smysl života, radost a naplnění. Krásně to vystihuje Bronnie Ware v knížce „Čeho před smrtí nejvíce litujeme“, kde si povídá s lidmi, kteří jsou velmi blízko smrti z důvodu nemoci či stáří. A vězte, že žádný z nich nelitoval toho, že málo pracoval 🙂
Když se snažíme smrt ze života vytěsnit, tím víc se nás snaží všemožně dohnat, připomenout se. Chce naši pozornost jako malé dítě. A jako malé dítě chce a potřebuje taky obejmout, protože jinak je jí smutno. Zkuste se na svou vlastní smrt podívat láskyplně, usmát se na ni, přijmout ji. Uvidíte, že ztratí mnoho ze své děsivosti. Taky jí poděkujte, protože díky ní můžete řídit svůj život správným směrem a nezapomenete, co je pro Vás důležité.
„Vědomí smrti nám má ukazovat, jaký život máme žít. Smíření se se smrtí nám má dodávat jistotu, že kráčíme po správné cestě.“, říká Veronika Hurdová a věřte, že ví, o čem mluví. Její příběh, který popsala ve své knížce Moje milá smrti je víc než inspirativní. Však si to představte. Máte dvě malé děti (2 a 3 roky), třetí v bříšku na cestě a manžel umře. Možná si pomyslíte, že tohle byste určitě nedali. Veronika to nejen dala, ale vytěžila z toho pro sebe maximum.
No jo, ale umřít je přece děsivé. A já myslím, že není. Lidé se bojí, co bude po smrti. Přece to stejné, co bylo před narozením. A když se podíváte na roztomilé miminko, tak rozhodně nemohlo přijít z něčeho hrozného. Pro mě je smrt jenom změna skupenství. V rámci fyzikálního zákona o zachování energie, tj. energii nelze vyrobit ani zničit, ale pouze přeměnit na jiný druh energie, se naše životní energie, duše, duch prostě transformuje. V tu chvíli člověka nejde vnímat našimi pěti smysly, protože ty jsou určené pro měřitelné fyzikální veličiny, fyzické tělo. Ale to že to nevnímám, tak neznamená, že to není. Lidé neumí vidět v ultrafialové oblasti a až časem vynalezli přístroje, které jim to odhalily. Tak třeba dalším časem vynalezneme něco, co nám umožní vnímat „jiné skupenství“ duše.
Smrt není ani dobrá ani špatná, prostě je. Když si dodáme odvahu pohlédnout ji do očí a vzít ji za ruku, tak může být naší velkou učitelkou. Uvidíme, co je pro nás v životě opravdu důležité, snadněji se budeme rozhodovat, budeme otevřenější, upřímnější, budeme více sami sebou. Smrt strhává masky „musů“ a „mělbychů“, přestáváme řešit, co si myslí okolí. Nejjednodušší je, začít o smrti mluvit už s malými dětmi. Vstřebávají vše naprosto přirozeně a plynně, nemají zatím žádné nánosy a předsudky. Kdybyste nevěděli, jak do toho, můžete si k ruce vzít některou z knížek určených přímo pro děti:
