Co byste dělali, kdybyste se nebáli? - Jitka Selingerová
dali výpověď v práci – skočili padákem – rozvedli se – počali dítě – šli na kurz kreslení – řekli byste…
Všechny odpovědi spojuje jedno – začali byste žít více podle sebe, přiblížili byste se sobě, svým přáním, touhám, snům. Byli byste sami sebou. A to je přeci i náš úkol tady na Zemi – BÝT SÁM SEBOU. Když se narodíme, jsme čistou esencí sebe, máme chuť do života a potenciál, který chceme naplnit. Vesmír nás stvořil právě takové, jak je to potřeba. Jak se to tedy stane, že přestane být sami sebou a začneme se bát? Jak to, že začneme dělat věci, které nechceme a naopak neděláme to, co nás těší?
Změna je většinou pomalá, plíživá, trvá roky, takže pro okolí je takřka nepostřehnutelná. Jsou to ony věty, které slýcháme v dobré víře od našich rodičů, učitelů, sousedů či kamarádů: „Nelez na strom, spadneš!“, „Vezmi si čepici, nastydneš!“, „Když nebudeš poslouchat, přijdou si pro tebe čerti“, „Uč se, jinak z tebe nic nebude“, „Když budeš taková, nikdo si tě nevezme“, „Správný muž dělá to a to “. Někdy použijí i tvrdší kalibr: „Jsi jen na obtíž“, „Vždycky děláš všechno naopak“, „Za nic nestojíš“.
Rodiče je neříkají, protože nám chtějí ublížit, naopak chtějí nás chránit (to neplatí pro tvrdší kalibr). Jenže dítě v tom slyší, že je nešika, který neumí lézt na strom bez pádu. Tudíž se bude lezení vyhýbat a čím víc se něčemu vyhýbáme, tím více se toho bojíme. Dítě slyší, že když bude takové (rozuměj své), tak ho nikdo nebude mít rád. Takže se začne přetvařovat, aby bylo přijímané. Zároveň v tom slyšíme strachy samotného mluvčího, které přenáší dál na ostatní kolem sebe. Malé dítě je nekritické. Pokud rodič něco řekne, je to pro něho vždy pravda. Až ve vyšším věku s nástupem kritického myšlení, začne dítě více zkoumat a přemýšlet nad tím, co ostatní lidé říkají a proč (a tady je i klíč k uzdravení). Poměrně podstatný rozdíl v budoucí jistotě a zdravé sebedůvěře hraje typ výchovy. Když to hodně zjednoduším, tak autoritativní styl výchovy vychová velmi poslušné dítě, ale bez vlastního názoru, bude slepě poslouchat své okolí a bude plné strachu, sebe potlačí hodně hluboko. Liberální výchova sice nechá človíčkovi volnost, ale ta je na něho příliš velká a bezbřehá, takže se v ní ztrácí a do života si přináší velkou nejistotu, nemá nastaveny zdravě hranice. Respektující styl výchovy pak asi nejvíce rozvíjí přirozený potenciál dítěte a jeho zdravou sebeúctu.
Pokud se snažíme být poslušní a svému okolí vyhovět, tak s přibývajícími nánosy se postupně vzdalujeme od své duše (mimochodem film Duše k tomuto tématu vřele doporučuji). Snažíme se napasovat do škatulek společnosti. Když se tam dostaneme, očekáváme, že teď to bude ono. Budeme ti správní, dostateční, vítaní a ono nic. Přijde zklamání, nejistota, strach. Zjistíme, že vedle nás stojí bam bilión dalších krabic a ohrádek, a každý nás cpe do jiné. A my… nějak nejsme šťastní. Protože děláme, co chtějí druzí, nikoli to, co náš těší a nás naplňuje. Říkáme, co chtějí druzí slyšet a nikoli to, co cítíme uvnitř sebe.
Takže když se přestanete bát a vykročíte směrem k tomu, co chcete vy sami, začnete se cítit spokojenější. Vše začne dávat větší smysl. Místo strachu uděláte v srdci místo pro jiný, plnější prožitek. Postavit se svému strachu nebývá jednoduché. Inspiraci nabízí knížka J. Spencera – Kam zmizel můj sýr? Dostupná i v krásně ilustrované dětské verzi – Kam se poděl můj Sýr?. Kouzelný sýr je tu metaforou pro to, co Vás činí šťastnými. Jenže sýr se nachází v bludišti, kam máte strach jít. Pokud máte chuť, ponořte se spolu se čtveřicí hrdinů do příběhu a zjistěte, jak si s tím poradí.
Pokud je Váš strach hodně velký až děsivý a zároveň cítíte, že vážně potřebujete a chcete změnu, pomůže, když se chytíte někoho za ruku. Může to být kamarád, přítel, kterému důvěřujete a společně s jeho podporou se strachu postavíte. Můžete se chytit také terapeuta, pokud se chcete prokutat k příčinám Vašeho strachu a cítit zase sebejistotu a sebedůvěru.
Strachy jsou v naší hlavě a my rozhodujeme, co v hlavě bude, na co budeme myslet a na co ne. A i když jsme cestou života napolykali řadu strachů, tak jako dospěláci máme svobodu je ze sebe vyhodit a vrátit těm, kterým patří. Pak se volně nadechneme a zeptáme se své Duše: „Tak co budeme dneska dělat?“.